Zůstaň nám vzorem, Ameriko, a měj s námi trpělivost. Naroubovat obamovské výhonky na pařezy ve stadiu českého mocnářského rozkladu by byl oříšek i pro Mičurina.
Zatímco náš milý pan prezident dělá, co může, aby zničil nejsilnější pravicovou stranu v Česku a rozprášil středopravou vládní koalici, jeho americký protějšek se právě zabývá činností přesně opačnou. Jak se blíží termín jeho stěhování do Bílého domu, vybírá si Barack Obama pomalu a pečlivě své budoucí nejbližší spolupracovníky, s nimiž hodlá změnit Ameriku, a postupně s jejich jmény seznamuje veřejnost. K úžasu mnohých zdejších pozorovatelů se však mezi vybranými osobnostmi Obamovy administrativy objevují lidé, kteří jako by vypadli ze seznamu poraženého republikána Johna Mc Caina. Nemá snad ten charizmatický černoch všech pět pohromadě, že chce uskutečňovat americký sen s ministry, kteří by se dobře hodili i do týmu George W. Bushe, v posledních měsících symbolu vší špatnosti, silácké arogance a státnické neschopnosti?
Už když Obama jmenoval novou ministryní zahraničí USA Hillary Clintonovou, pro niž v demokratických primárkách neměl slůvko porozumění, bylo to na pováženou. Vždyť ta ženská byla v demokratickém táboře oporou pro Bushovu zahraniční politiku, podporovala americkou vojenskou přítomnost na Blízkém východě a v Senátu hlasovala pro posílení bezpečnosti USA prostřednictvím obranného protiraketového deštníku! Jak chce s touhle osobou, jejíž manžel je mimochodem taky pěkný ptáček, realizovat slibovanou radikální změnu diplomacie?
Ještě než obecenstvo stačilo strávit »divnou« Hillary, dostavila se pecka ne-srovnatelně větší ráže, doslova rána mezi oči. V křesle ministra obrany zůstává sedět republikán Robert Gates, »jestřáb« se vším všudy, Bushův válečník tělem i duší, jemuž by mírumilovný demokrat ani štěně na hlídání nesvěřil. I kdyby ale toho Gatesova prokletí nebylo: vůbec poprvé došlo ve Spojených státech k tomu, že prezident pocházející z demokratického tábora angažoval do své vládní sestavy ministra za konkurenční stranu. Pro lepší pochopení té podivnosti si zkuste, milí Češi, představit, že by se v Lidovém domě zničehonic zjevil nějaký Obama, který by si v socialistickém kabinetu po vítězných volbách ponechal Karla Schwarzenberga nebo Tomáše Julínka, uznav, že lepší odborníky na danou problematiku na levici prostě nemá. Nejde to, což? Však také nejsme v Americe. Právě schopnostmi a zkušenostmi Hillary Clintonové a Roberta Gatese nový americký prezident odůvodňuje svoji odvážnou volbu. Byl by hřích nechat ležet ladem diplomatickou průpravu a cenné zahraniční kontakty bývalé první dámy, zrovna tak by nebylo moudré měnit na postu ministra obrany zkušeného profesionála, který se jednak těší důvěře a přirozené autoritě u americké generality, jednak se nezpochybnitelně zasloužil o výrazné zlepšení bezpečnostní situace v Iráku. Vše, co činím, činím v zájmu své milované země, vzkázal Obama Americe. Prospěch mé vlasti je mi nade vše, dokonce i nad posvátné ideologické bariéry.
Stát se něco takového v Česku ... ó bohové! I ty nejtlustší noviny by byly příliš tenké na to, aby se do nich vešly lamentace všech politických nýmandů o zradě a nezodpovědnosti, květnaté žvásty o přeběhlické zaprodanosti, výzvy k rezignaci a další toho druhu bojovné texty. Umím si představit i pouliční bouře »podvedených« voličů, tábory posttotalitního lidu dočista vyjevené z toho, že se ke kormidlu moci vetřel bůhvíkdo, jehož zajisté švindlem dosažený volební triumf bude nutno vyšetřit nějakou parlamentní komisí.
Na protějším břehu Atlantiku se však nic takového neděje, asiže Spojené státy obývají lidé, jež ani ve snu nenapadá, že by americká demokracie mohla sklouznout k nějakému zásadnímu selhání. Jsou to stejně kvalitní občané jako všichni jejich prezidenti, ať se do Bílého domu probojovali pod demokratickou nebo republikánskou zástavou. Mají v krvi vlastenectví, nikoliv vlastenčení, a jsou si jisti, že svobodně zvolený prezident je jeden z nich. My pod Řípem jim můžeme jenom tiše závidět a pouze nejzdatnější počtáři z našich řad si mohou troufnout na odhad, kolik let leště potrvá, než doklopýtáme na jejich úroveň. Že k tomu máme nekonečně daleko, potvrzuje zdánlivě zanedbatelný detail, že jedním z mála evropských myslitelů, jež z Baracka Obamy málem trefil šlak, byl český komentátor rudého Práva Martin Hekrdla (Naděje po měsíci, 4. 12. 2008).
Někdy vážně, častěji však posměšně se na východ od civilizace hovoří o Americe jako o zemi neomezených možností. Ta definice v sobě skrývá třeba i to, že prezidentem USA se může stát 7 let po 11. září 2001(!) muž tmavé pleti původním vyznáním muslim(!!), jehož manželka Michelle se navíc svého času »proslavila« výrokem, že americký národ je založen na nenávisti a že běloši jsou nevykořenitelní rasisté. Přesto je dnes Obama nejmocnějším mužem planety, prostě proto, že si vydobyl důvěru většiny Američanů. Co naproti tomu může světu nabídnout postkomunistická, ubohými žabomyšími válkami stranických sekretariátů zdecimovaná země česká, která se ještě nezmohla ani na to, aby svým poddaným svěřila volbu hlavy státu? Snad jen to, že pod Řípem může být místopředsedou dolní komory parlamentu rudoch původním vyznáním estébák. A ještě tatíčka Klause může dát do placu, produkt všeobecného totalitního rozvratu a následného rychloloupežnictví, straníka každým coulem, který se postupně vyvinul v mezinárodně uznávaného kašpara. Figurku s (možná) bezvadným kádrovým profilem, která však na rozdíl od komplikovaného státníka Obamy sleduje především soukromý zájem a na blaho státu zvysoka kašle.
Pro ty české občany, jež ještě neudolala zdejší politická bída, je osvěžující pozorovat aktuální dění za Atlantikem: odstupující prezident Bush provádí Bílým domem svého nástupce, jenž na nevraživosti vůči němu postavil svou volební kampaň, a s přáním mnoha úspěchů mu předává svou agendu, aby Amerika zůstala Amerikou. Dokonce se tamní veřejnosti omlouvá za některá svá ukvapená rozhodnutí pramenící z chybných informací zpravodajských služeb (invaze do Iráku kvůli údajnému arzenálu zbraní hromadného ničení). Mohl by být zticha, vždyť úlovek masového vraha Saddáma Husajna ten »přešlap« do značné míry vyvážil, ale to by už nebyl americký prezident. Kontrolní otázka: považujete za možné, že by byl něčeho takového schopen český mocnář, ať už Klaus, Paroubek nebo někdo jiný? Já nikoliv, a jak se tak rozhlížím po divokovýchodní podřipské pustině, nemyslím si, že bych se takového zázraku dožil.
Buď zdráva, Ameriko, zůstaň nám vzorem a měj s námi svatou trpělivost, amen. Naroubovat obamovské výhonky na pařezy ve stadiu českého mocnářského rozkladu by byl oříšek i pro slavného šlechtitele Mičurina, a vypěstovat pod Řípem vyspělou občanskou společnost je úkol ještě těžší. Kdoví, dá-li se vůbec stihnout do spuštění nové železné opony.
Petr Zavoral
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat